I want to do with you what spring does with the cherry trees.
- Pablo Neruda

Selfryflekšn

5. srpna 2014 v 0:47 | Kamm Flower |  I'm talking nonsense.
Vždy, když je můj milý ode mě pryč na dobu delší, než je týden, upadám do podivných stavů, kdy přemýšlím o nás, o budoucnu a hlavně o sobě. Jaká jednou budu, jaká jsem dřív bývala, jaká jsem teď a jaká bych mohla být!


Někdy mám dojem, že jsem pro svého drahého strašně příšernou ženou a že si to nezaslouží. Třeba když bývám ráno odporné zlé monstrum a on je jediný, kdo je poblíž, a já jsem na něj hnusná jen proto, že je prostě ráno. Ráno, sakra! Fuj! Nebo na fesťáku, když fňukám, že už mě strašně bolí chodidla z té drcené strusky. Nebo když jde do obchodu několikrát po sobě on, protože mně se prostě nechce. Nebo to, že mě strašně nebaví vaření, tak prostě skoro nevařím, i když ostatním můžům jejich ženy vaří furt.

Víte, my se s milým skoro nehádáme, oba jsme dost flegmatičtí, ale občas se samozřejmě na něčem neshodneme nebo jeden z nás nemá náladu se shodnouti, takže jsme ve při. Nikdy nám to sice nevydrží dlouho, ale on je často ten, kdo za mnou přijde první dát mi tu pusu nebo mi říct, že už nechce být pohádaný. Musím se sakra naučit dělat tenhle první krok taky častěji! Ať je to aspoň vyrovnané!

Obecně jsem také nesnesitelný grammar nazi a opravuju bakalářky a diplomky a všechny hrozně poučuju a pak si přečtu nějaký svůj starý článek, ve kterém si najdu nějakou (nejednu) totálně pitomou chybu, a říkám si, že mě vlastně jako češtináře ani nikdo nemůže brát vážně. Někdy se hodně chybujícím lidem směju a jsem arogantní a prohlašuju, že nějaký pravopisný základ bychom snad měli mít všichni, ale pro mě je pravopisný základ asi úplně někde jinde, než je základ průměrného smrtelníka. Vůbec neberu v potaz, že onen chybující třeba vůbec nemusí mít vlohy pro jazyk. A když se takto intelektuálně vybliju před drahým, tak se mě zeptá, jaký je dekadický logaritmus nějakého čísla, a já si uvědomím, jak jsem strašně povrchní a hloupoučká, protože tohle je přece taky jakýsi matematický základ, o němž jsem se kdysi učila a nyní nemám ani páru. A on se mnou stejně chodí a má mě rád.

Občas jsem nechutný grafický nácek, protože mám dojem, že jako člověk, co má za sebou dva semestry grafického designu a státnice z výtvarky, můžu hodně poučovat. Přitom moje grafické schopnosti jsou zcela průměrné a každý grafik s maturitou mi natrhne prdel.

Někdy mám také takový zvláštní vztah třeba k některým svým bývalým spolužákům ze základky nebo prostě k lidem, kteří nešli studovat do většího města. Připadá mi, že vůbec netuší nic o tom, co se děje za hranicí našeho maloměsta, a vůbec nevím, proč jim to vyčítám. Vždyť na tom není nic špatného, že velké město někoho neláká. Je to totéž, jako když do mě všichni hučí, že musím jet na erasmus nebo prostě vypadnout na nějaký ten měsíc žít někam do ciziny, abych zjistila, jak se žije jinde a blablabla, a poznat cizí kulturu a blablablablaaaa a mně se prostě vůbec nechce a momentálně mě vůbec neláká žít někde jinde a to moje pendlování mezi maloměstským domovem a Brnem mi teď krásně stačí. A nepotřebuju být rok někde v hajzlu na to, abych pochopila, že všude dobře, doma nejlíp. Takže tak. Lidem, co nechtějí vypadnout z rodné vísky, nemám naprosto co vyčítat, i když mě někdy dojmy, že jsou tím zaostalí, hrozně pohlcují!

Opovrhuji lidmi, jež si na fejsu zakládají stránky jako Ruprecht Fiala Photography nebo Berenika Čtverečková Art, kteří si koupili digitální foťák a mají pocit, že jejich makro fotky brouků, rozmazaného psa a slunce zapadajícího za paneláky, jsou asi něčím extrémně ojedinělým, a že asi jejich ožužlané pětkrát gumované kresby princezen Elsy a Rapunzel a portrét Megan Fox s každým okem jinak vysoko jsou něčím, co by si od nich někdo milerád koupil. Jsem strašně zlá, protože ty lidi to baví, já vím, a jak se mají jinak ukázat světu, no jo. Jsem arogantní a polepším se.

Směji se lidem, co si na instagram fotí svůj každodenní chleba s máslem, každý starbucksový kelímek svého života a misku bílého jogurtu, která vlastně vypadá jako miska něčeho úplně jiného, ale přitom do toho instagramování sama začínám zabředávat. Nejsem o nic lepší, ach jo.

Opovrhuji ženami, jež si na instagram fotí svoje kozy, ale beztak je to jen tím, že jim závidím, že nějaké kozy k focení mají. Smějící se

Taky jsem v některých záležitostech strašná konzerva, ale to je výchovou, to už asi nezměním. Proti Černému čtverci na bílém pozadí ale zas až tak nic nemám, tak bacha!

Tak si tu sedím a venku prší a já se vážně necítím nějak frustrovaně nebo tak, spíš mám mysl otevřenou jakési sebereflexi nebo čemužeto. A myslím, že je to strašně důležité. Umět si přiznat, v čem jsme nemožní. A jak jsme povrchní. Protože jsme povrchní úplně všichni aspoň trošku. A kdo říká, že není, ten je nejpovrchnější.

Tak prosím omluvte tento výlev. Můj blog má pro mě i velkou fňukací a stěžující si funkci, abych nebyla otravná ve společnosti, tak si tu dnes postěžuji sama na sebe, co jsem to zač. Co jsem to za osobu.

Nuže nad sebou, milí zlatí, přemýšlejme! A uvědomujme si své chyby! A naše fungující vztahy neberme jako samozřejmost! Buďme šťastní teď hned, ne, že si uvědomíte, že jste měli štěstí, až jej ztratíte! Pečujte si o své štěstí! A mějte se rádi tak akorát, protože kdo se nesrovná se sebou, nesrovná se ani s ostatními.

Bóže, já jsem pozitivní. Není možná.

Kamm
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Janie Janie | 8. srpna 2014 v 23:51 | Reagovat

Opovrhuji ženami, jež si na instagram fotí svoje kozy, ale beztak je to jen tím, že jim závidím, že nějaké kozy k focení mají.  ....:D:D:D:D:D to mě pobavilo. vlastně se vidím skoro ve všem co si napsala a napsala si to krásně. hlavně ten konec! :)

2 Náhodný návštěvník Náhodný návštěvník | 13. srpna 2014 v 22:26 | Reagovat

Co čekáš, že ti po takovém článku napíšeme? Jo, jsi mrcha.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama