I want to do with you what spring does with the cherry trees.
- Pablo Neruda

Can I have some eye contact, please?

20. února 2010 v 0:00 | Kamm Flower |  I'm talking nonsense.
Vážně to není jednoduché.
Možná bych měla někoho poprosit o odbornou pomoc. I might be looking for help!

Tak jestli jsem si myslela, že už to mezi náma teď bude v pohodě, asi jsem se mýlila. Teda myslím, že mě už se daří držet si tu svoji navenek veselou (=ne dojebanou!), lhostejnou (=naprosto nic neřešící!) a civilizovanou (=ne chtivou!) masku, dokonce do té míry, že jsem schopná se na něho beztrestně podívat.


Jenomže. Teď asi není problém na mojí straně.
Cítím, že si to pořád uvědomuje. Doma nad tím určitě nepřemýšlí a nevrací si to všechno milionkrát denně tak jako já, ale ve škole to má bezpochyby jinak.

Lezu na třetí hodinu, samozřejmě pozdě, ani nevím, kde jsme. Zkouším děják, naši třídu, nakonec jsme v zemáku. Projdu uličkou. Nenápadně zavadím pohledem a cítím jeho registraci, protože se na kluky natočí ještě víc a najednou je všeobecně víc komunikativnější. Zbytečně jsem se těšila, že se střetneme. Jenomže já... potřebuju jeho pohled.

Myslela jsem si, že se mu nebudu schopna podívat do očí, jenže takhle to bylo jen v pondělí, první den, kdy jsme se viděli po našem vášnivém výstupu. Teď bych se potřebovala dívat pořád. I když podle předešlých zkušeností našich letmých střetů vím, že to déle než dvě sekundy nevydržím. Vzpomínání na časy, kdy přede mnou seděl v ZSV a vedli jsme debatu o jeho náplni do propisky. Tehdy musel poznat, že asi nejsem normální, když se se mnou bavil a já se mu přitom nebyla schopna dívat do očí.

Ale teď je to o něm. A je to děs, když vedle mě sedí moje Janie a přes uličku už sedí on. Děs, když je asi metr ode mě a já na to nemám myslet. Vždycky jsem věděla, že je blbý nápad, začít si něco se spolužákem z důvodu, co kdyby se mi to náhodou zalíbilo?

A teď se na mě v hodině otočí jeho spolusedící a přehnaně přeslazenými hlasy na sebe chviličku povykujem něco vy smyslu "Ahojky.""Čauky mňauky." a zatímco jindy už by se na mě otočil i on a i když by třeba nic nedodával, usmíval by se a se zájmem nás sledoval, dnes tomu tak nebylo. Dnes s rukama nataženýma na lavici zadumaně pozoroval zuřivý souboj svých nervózních prstů. Velké představení.

A tak se teď přemáhám, abych mu náhodou nenapsala, jestli se mu nezdá, že je to pořád trochu divné. Jenomže nechci, aby si myslel, že do toho zbytečně vrtám a že po něm snad něco chci, když už bych mu podruhé psala jako první. On by se nikdy neodhodlal mi napsat sám. Čistě a bez obalu.

"... aspoň nebude zas celý den dojeb... já bych se k tomu teda neodhodlal ti napsat..."

A tak si tu poklidně umírám.

Protože když po dnešním ultra krátkém tříhodinovém rozvrhu sedím na obědě, přemýšlím, jestli se mi jen nezdálo, že by mě pohledem vyhledal od toho snad nejvzdálenějšího stolu a v tom davu neprohlédl skrz, aby o mně nezavadil pohledem.
Nebo už to mám jen do té míry vsugerované, že ani nevím, co vidím. Nevím, co se mi zdá a co je skutečnost.
Stejně jako na plese. Skutečnost, kterou jsem měla za věčný sen.

A proto je úplně nejlepší zavírat skříňku a na odchodu pronést jedno všeobecné čus, protože ten jediný, kdo vám na to odpoví, je ten jediný, kdo asi vnímal vaši přítomnost.
Nechávám se přesvědčovat Terez, že to bylo jiné čau, než to bývalo dřív. Takové čau, které mě umučilo po cestě domů, protože bylo mířené mojí osobě. Mojí.

Potřebuju kontakt. Be in touch.
Aspoň oční. Prosím.

A tak se snažím, aby to bylo jako dřív, ale jediný, kdo to tu sabotuje je on. Potřebuju mu nahlédnout do hlavy. Strašně moc.

"I remember when we kissed, I still feel it on my lips. The time that you dance with me..."
Teď už ten text sedí. Až moc dobře.

Víte, co nevím? Jak bych to asi zvládla, kdybych nepila. Infarkt myokardu, znám se.

Basa a bicí, základ rytmu. Vzpomínky na kytaristův něžně vášnivý rytmus... Porušení rytmu, náhlá spontánnost. Zkouška mojí výdrže. Žádnou nemám. Záchranné paže kolem mého pasu. Okamžitá slabost způsobena náhlou spontánností. Podlomená kolena. Cliché? Těžko.

A nyní vzpomínky na první večer na turisťáku. Já opilá, on střízlivý. Já prase, jako vždy. Samozřejmě. Pokus o ping-pongovou hru.
Terez (strkaje mi pálku do ruky): "Kami! Tak si s ním zahraj ty, jo?!"
Hovado zpité: "Cože? Já se do toho teď ani netrefím."
Terez: "Tak to aspoň zkus. Na!"
On: "Jó, Kamčo, pojď."
Hovado zpité: "Já to ale fakt neumím a teď už vůbec ne."
On: "Pojď, Kami, jenom to zkusíš."

Tři měsíce života, díky mlze, v mylné představě, že jsem hrála s Terez a on se jen díval. Hrála jsem s ním, Terez se jen dívala. Zjistila jsem to nedávno a okamžitě si vybavila milion věcí. Jeho snaha o to, nahrát mi míček co nejjemněji. Moje snaha opileckým okem vůbec míček zaregistrovat. Proletěl kolem mě, stále čumím, kdy mi ho přihraje. Registrace míčku kutálejícího se po zemi. Jéé! Pokus o to, sebrat ho ze země. Zamotaná hlava. Naprosto potřeštěný výbuch smíchu, pohled na Terez, která se s tímtéž v hlavě div neválí po zemi. Omluvný pohled na něj. Jeho nechápavý přesto milý úsměv. Blbá hra.

Chci na turisťák. Chci září. Chci začátek třeťáku. Chci víc času.
Chci spát. Chci na všechno nemyslet.
Nemyslet na to, jak hrál na výletě na konci druháku na kytaru Nothing Else Matters.
Nemyslet na to, jak jsem vrazila do jejich chaty v domnění, že je naše.
"Jéé, Kamča! Kde se tu bereš?"
Nemyslet na to, jak jsme se v noci vloupali na trampolíny. Na to, jak by šel do salta dozadu, kdybych šla i já, nebýt podělaná.

Seru to.
Spím.

Flowerová
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mimi :)) mimi :)) | 20. února 2010 v 11:29 | Reagovat

já už nevím, co rozumného na to napsat :D nic rozumného nevykoumám a navíc.. asi by se nic rozumného nehodilo :D :) Sakra už. Kami asi by to chtělo "něco se stát" co :D Vážně jsem moc moc zvědavá,jak tohle skončí.. A jsem ráda,že to můžu číst, tu tvou sotry :)

2 Janie Janie | 20. února 2010 v 12:44 | Reagovat

prý, opilecké oko!!:D:D ja z tebe chčiju..a taky s tebou soucitím..:-*

3 Peťka Peťka | Web | 20. února 2010 v 20:14 | Reagovat

Hojky :-)ta tvoje story je fakt zajímavá xDxD Možná že by i stálo to někdy vydat jako osobní deník, bo tak něco xD xDxD. A neni třeba možný, že se tak chová jen kvůli tomu, že třeba náhodou objevil tuhle stránku a všechno si to přečet?? Všechny tvoje pocity a tak?? možná jsem jen naivní xDxDxD

4 Kamm Kamm | Web | 20. února 2010 v 22:59 | Reagovat

Peťka: To bych byla moc paranoidní, abych věřila, že tak náhodou narazil na můj blog. :D Jeho stydlivé chování bude spíš vyplývat z jeho povahy, jak jsem již měla tu čest lehce poznat.

5 Peťka Peťka | Web | 21. února 2010 v 8:32 | Reagovat

aha xDxD no tak ale snad to s váma dobře dopadne :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama