I want to do with you what spring does with the cherry trees.
- Pablo Neruda

Leden 2010

Damn it!

31. ledna 2010 v 20:25 | Kamm Flower |  I'm talking nonsense.
Och bože, nevím, co se se mnou dneska děje, ale je to kentus.

Ani se mi o tom nechce mluvit, jak se stydím. Ale vždyť já ho přece ani tolik nechci! Nechápu, co mi zas dneska ruplo v bedně. Jiné dny jsem vcelku normální. A když nejsem ve škole a nesleduju to (=HO!), tak jsem úplně v pohodě. Nemám zvláštní potřebu to hrotit.

Je to přesné, jako když jsem ho tak náhodou potkala den před Štědrým dnem. Vykračuju si směr náměstí, všude tma, jen ty podělané světýlka nad mostem, vánoční atmosféra v hlavě. A najednou ze tmy... ZKRAT! Jeho typické pohození vlasy, odhrnutí neposedných kudrlin z tváře, přimhouřený, ale přesto přímý pohled.
"Čau."
"Čus."


Deviations 'n' euphories

29. ledna 2010 v 21:02 | Kamm Flower |  I'm talking nonsense.
Tak, jak jsou dny, kdy je všechno na absolutní odstřel, tak jsou i momenty, kdy si prostě na nic nemůžu stěžovat. A když můžu, přebije to nadšení pro něco jiného.
A já to miluju! Jo ho hó!

Včerejší dopoledne ještě stálo za prd. Chemii jsem podělala, netradičně. Svých 102 odpovědí na 102 otázek jsem měla pečlivě v taháku. K čemu mi to bylo, když jsem byla posraná se na něho furt dívat, tak jsem z 20 otázek stihla asi jen tak 11? I 50% písemky dobře je rovno nedostatečné. Třeba bych mohla mít 4-.

V semináři z angliny jsem seděla s Johnym, zpívali jsme ty klasa hitovky od Beatles a v podstatě nic jsme neudělali. Takové hodiny miluju. Naprosto prošustrovaná dvouhodinovka. Luxus.


To be anGRRRy

27. ledna 2010 v 19:09 | Kamm Flower |  I'm talking nonsense.
Celý tenhle týden zatím fraška od začátku až do konce. Trapas, kentus, fail.


Jeden nepatrný problém

23. ledna 2010 v 17:53 | Kamm Flower |  I'm talking nonsense.
Fakt nejvíc mě štve ta protivná skutečnost, která mi dnes došla.

Nikoho si nenajdu, dokud se nic nestane s tím kytarovým. Prostě to vím. I kdyby se někdy našel někdo tak dokonalý, až by to bylo nemožné, pořád tady bude on. I kdyby ovládal deset hudebních nástrojů, pět jazyků, byl to potencionální vědec, matematický génius, závodně jezdil na skejtu, vzhledem se rovnal polobohu a kdovíco ještě, nemůžu si pomoct.

Nejvíc ze všeho se bojím toho, že s nikým nebudu, dokud neopustím gympl, tudíž i jeho, protože i když mi bude někdo neskutečně sympatický, vždycky si na něho vzpomenu. A tak je tomu i teď.


I'm the one confused.

20. ledna 2010 v 15:50 | Kamm Flower |  I'm talking nonsense.
Dnešek byl nějak postižený den. Asi zmatený. Ráno jsem zaspala, vstala jsem asi o třičtvrtě hodiny později, než jsem chtěla. Měla jsem nastavený budík i mobil, nezazvonil ani jeden, nechápu je. Kupodivu jsem do školy dorazila, sice pozdě, ovšem dřív než někdy chodívám, i když vstanu normálně.


"So clever, whatever, I'm done with these endeavors."

19. ledna 2010 v 17:55 | Kamm Flower |  I'm talking nonsense.
Víte, co mě na mně samotné nejvíc štve? Že jsem tak hrozně blbá. Teda, nemyslím, že bych byla nějak hloupá, ale ve té škole je to fakt děs. Já se vlastně ani nedivím, že mě nikdo použitelný nechce, když mám známky jak nějaký mentál.

Například dneska se v matice smiloval a asi osmi lidem, co měli známku na rozhraní mezi čtyřkou a pětkou, dal na vysvědčení čtyřku. Samozřejmě, že jsem byla mezi nimi. I když jsem poslední písemku z těch podělaných řezů těles napsala na čtverku, průměr jsem měla přesně čtyři a půl, tudíž to byla těžká hrana.


Why damn not?!

11. ledna 2010 v 23:41 | Kamm Flower |  I'm talking nonsense.
Neskutečně me štve, co to se mnou dělá. Vždyť víte, co myslím... přece tamto.

Jako, že se zeptám, jestli je třetí tvar nepravidelného slovesa buy opravdu bought a on mi odpoví a podívá se mi do očí a já musím uhnout. Hnusná manipulace.
"To byl ale hodně pěkný pohled." Poznamená tiše André, která je všeho svědkem. Takže nejenže zakopnu o židli, ale i shodím nástěnný obraz ve sklepní jazykovce. Ti, jež rozumí tomu, co se děje, se mi pak celou, úchylně vedenou, angličtinu smějí.


Everything what I gotta do it.

8. ledna 2010 v 17:41 | Kamm Flower |  I'm talking nonsense.
Jak hluboko jsem až klesla?

Se mnou to jde v poslední době hodně z kopce, ale nevím, co s tím. Nehodlám zde zas zveřejňovat celou psychoanalýzu své zdeptané skutečnosti, ale chtěla bych s tím něco dělat.

Můžu si vzít nějaké novoroční předsevzetí, ale v čem je to jiné, než si dát předsevzetí třeba v červnu? Prostě chci být lepší a je mi jedno, jak toho dosáhnu, ale prostě nějak musím. Je toho hrozně moc.


*surreal*

6. ledna 2010 v 18:48 | Kamm Flower |  Creation*
Mám se hrozně divně. Ani ne špatně, prostě divně.

Mám děsnou chuť, napsat surrealistickou báseň, i když poet jsem snad ještě horší než prozaik. Surrealismus je vlastně děsný styl. Vždycky mi takový připadal. Nevím, možná, že jsem si k němu vypěstovala takovou averzi, jelikož jsem letos (vlastně ještě v roce 2009) měla asi čtyřikrát angínu a byla tak desetkrát na krčním, kde visí v ordinaci obraz od Salvatora Dalího, surrealistického malíře, a vždycky, když jsem byla v hajzlu, protože jsem nevěděla, co mi je, jsem ten obraz proklínala. Je to děsná blbost, já vím.

Ale báseň v tomto stylu by mohla být skvělá. Prostě vezmete papír a tužku a jedete slova, která vás napadají a volná asociace a blablabla. Musíte vypnout logiku a přemýšlení a plně se otevřít, bez cenzury. A to by mi třeba pomohlo dostat se z té mimózy.


Umělec (?)

3. ledna 2010 v 21:49 | Kamm Flower |  I'm talking nonsense.
Už mi to debilní umění začíná lézt krkem! Furt jenom výtvarka! Aaa! Stačí, že každý čtvrtek jsem tam tři hodiny a ještě dostávám úkoly domů. Myslím, že jsem se na nějakou univerzitu designu měla radši vykašlat. Já se vážně snažím a ještě jsem to nevzdala, i když je ta příprava jedno velké utrpení a doby, kdy mě bavilo kreslit, jsou ty tam, jelikož co se to stalo povinností, celé nadšení odšumělo někam do prázdna.

Ovšem nyní mě drží nad vodou představa, kterou mi poradila André.
Kami, ty se tak máš. Vy**reš se navrhování designu pro nějakou firmu a budeš prostě malířka. Ve třiceti budeš na vrcholu své kariéry a budeš mít vlastní ateliér. Budeš mít nějakého krásného, dvacetiletého, namakaného, voňavého modela, celého ho svlečeš, první si ho budeš jenom prohlížet, pak si ho všude osaháš, abys věděla, jak ho nakreslíš, pak se s ním pomiluješ a nakonec ho teda nakreslíš. Boha, to je nápad. Nestydím se, protože se to nezrodilo v mé hlavě.