I want to do with you what spring does with the cherry trees.
- Pablo Neruda

Srpen 2009

27.) Nový začátek

18. srpna 2009 v 19:24 | Kamm Flower |  'Fuck Nick'
(Pozn. autora: Jestli jste si někdy mysleli, že jste perverzní nebo snad máte hříšné myšlenky, nebuďte paranoidní a uklidněte se tímhle. JÁ JSEM NEJVĚTŠÍ PERVERZ! Bohužel...)


Sivódňa trinácatovo ávgusta

13. srpna 2009 v 19:41 | Kamm Flower |  I'm talking nonsense.
Čuste děcani,
máte se? Já jakože vcelku jo, ale pociťuju neskutečné přívaly úskosti při myšlence na to, že už jsou skoro 3/4 prázdnin za náma! Och! To mě děsí! Děsí mě to, že už budu třeťák, že jsem si vybrala debilní semináře (Jasně děják, který mě ani nebaví a k tomu anglina, kde nerozumím ani slovo, skvělá volba, řekla bych. Jasná ironie čišící z mého hlasu.), dále mě děsí mé stáří i vzhledem k tomu, že patřím mezi nejmladší lidi ve třídě (17 není moc, ale radši bych byla malá naivní holčička... ne, že bych nebyla naivní, ale víte, co tím myslím.) a pak mě děsí to, že už zas bude na krku ten depresivní podzim a já jako melancholik, což mi vyšlo na Bookfaceu jako můj charakter (Vím to už dávno, jen FB mě tom ještě víc utvrdil.), zas budu upadat do svých divných unavených otrávených stavů. Potřebuju k životu slunce a to mi podzimní vlhkost, sychravost a studený vítr, jaksi nedopřává. A nejvíc ze všeho mě děsí, že už za rok si budu muset být jistá, na jakou chci vysokou! Och! Chápete to?! Já a univerzita?! Vždyť jsem ještě dítě, to po mně nikdo nemůže chtít! V tom, že jsem naivka mě utvrzují i fakty, že má vysněná povolání jsou profi bubeník, pilotka, právnička, malířka nebo něco podobného. (Biochemika, jaderného fyzika nebo učitele tělocviku jsem dávno vzdala. Ne, že by mě tahle povolání někdy oslovovala.)


26.) Soud

10. srpna 2009 v 21:31 | Kamm Flower |  'Fuck Nick'
Ležela jsem na zádech na posteli a zírala do stropu. Užívala si jarních kalifornských paprsků, které jemně hřály moji pleť skrz otevřené dveře na balkon. Myslí mi projela bouřlivá vzpomínka. Ležela jsem přesně jako v tuhle chvíli se zakloněnou hlavou a zhluboka se nadechovala. V dlani jsem vší silou svírala cíp bílého prostěradla a nesnažila se o nic jiného než se konečně uvolnit. Tenká bavlněná košile mě právě začala dráždit na břiše, stejně jako konečky jeho citlivých prstů. Slunce proudící do pokoje, právě teď se prudce dobývající na kůži mého krku, mě hřálo stejně žhavě jako jeho roztřesený dech. S němým úšklebkem jsem si sama pro sebe zavrtěla hlavou, abych už tyhle, byť nejkrásnější, přesto fatální myšlenky zahnala pryč.